Dnes uplynulo přesně půl roku ode dne, kdy jsme poprvé v historii sdružení vyhlásili humanitární sbírku. Pojďme se nyní, s odstupem času, vrátit o zmíněných šest měsíců zpět. V neděli 2. června mě časně ráno vzbudila SMS, nevěstící nic dobrého: „v Krkonoších je evakuace lidí vrtulníkem Kryštof 06 v oblasti Hostinného“. Nikdo v tu chvíli ještě netušil, že i letošní rok se zapíše do statistiky povodní v České republice.
V úterý 28. května vydal Český hydrometeorologický ústav výstrahu na bouřky a lijáky, kterou během středy rozšířil na nebezpečí vzniku povodní. Kromě Lužické Nisy a Berounky se výstraha týkala také horního Labe.
V pátek 31. května jsem stál s několika našimi členy před studenty pardubického Anglického gymnázia, pro něž jsme připravili přednášky na téma mimořádných událostí. Zatímco srážky postupovaly naší republikou, já mluvil o povodních, evakuaci a humanitární pomoci. Nikdo z nás v tu chvíli netušil, že mnoho obyvatel bude během příštích dnů donuceno si tato témata „prožít“ v praxi.
První červnová sobota měla být dnem jako každý jiný. Média očekávala každou hodinou narození prvních českých paterčat a v Horním Maršově hasiči slavili 140 let od vzniku svého sboru. Během nočních hodin se ale ironií osudu změnila oslava v ostrý výjezd, když Krkonoše zasáhly extrémní srážky a ještě před půlnocí překročilo Labe ve Vestřevi první stupeň povodňové aktivity. Do rána pak překročilo třetí povodňový stupeň a kulminovalo na 364 cm (běžně dosahuje hladina cca. 30 cm). Tím, kdo nejvíce škodil, ovšem nebylo samotné Labe, ale jeho menší přítoky. Ty napáchaly značné škody v Rudníku, Svobodě nad Úpou a dalších obcích.
Vyhlašujeme sbírku
Od počátku jsme se setkávali s otázkou, proč jsme se rozhodli pomoci zrovna Trutnovsku. Důvodů je hned několik. Jednak je nám Trutnovsko svojí polohou nejbližší, nebylo tolik v centru zájmu médií, ale především proto, že jsem v posledních několika letech opakovaně pracovně působil v Trutnově a s mnoha účastníky svých kurzů jsem dodnes v kontaktu. Několik hovorů s nimi potvrdilo, že situace je skutečně vážná a celá neděle tak byla ve znamení sběru informací a vyhodnocování situace.
V pondělí ráno, po několika telefonátech s představiteli orgánů krizového řízení a humanitárních organizací, padlo konečné rozhodnutí. Jdeme do toho, vyhlašujeme humanitární sbírku pro Trutnovsko. Byl to pro nás sice krok do neznáma, ale vše je jednou poprvé. Určité zkušenosti jsme navíc měli z roku 2009, kdy jsme společně s Pavlem Vodičkou spustili informační web „Povodně 2009“ zaměřený na zprostředkování pomoci.
Pokud bych měl na tomto místě jmenovat jednu věc, která nám sbírku nejvíce usnadnila, pak jsou to jednoznačně sociální sítě. Po zveřejnění sbírky a vytvoření události na Facebooku se strhla doslova lavina zájmu a během dne jsme měli v provozu desítku sběrných míst na Pardubicku a Chrudimsku. Z těch nejrychlejších jmenujme například Rodinné centrum Dětský klubík nebo město Proseč. Zatímco někde vytvořili sběrná místa jednotlivci, nejčastěji mámy na mateřské, jinde se toho ujaly samotné obce.
Bezprostředně po vyhlášení sbírky odcházela tisková zpráva pro média, takže jste informaci o sbírce mohli zaslechnout hned v pondělí ve vysílání Českého rozhlasu Pardubice.
Tomu ostatně patří naše velké poděkování za průběžné zařazování informací o sbírce do zpravodajství, stejně jako pardubickému a chrudimskému deníku.
Postupně jsme si začali uvědomovat, že informace o sbírce se šíří především prostřednictvím internetu. Vytvořili jsme proto cedule pro označení sběrných míst a letáky, které dobrovolníci rozvěsili na nejrůznějších místech. Velmi nám také pomohlo zveřejnění sbírky na webových stránkách obcí a v místních rozhlasech.
Čtvrtek byl pro nás zřejmě nejnáročnějším dnem celé sbírky. Na pardubickém Pernštýnském náměstí se konal tradiční Den prevence a ochrany obyvatel, kterého se každoročně účastníme a na letošek jsme dlouho plánovali rozšíření naší prezentace. Nakonec jsme se rozhodli vyrazit poněkud „na lehko“ a přímo na náměstí vytvořit další sběrné místo. Cestu si k nám ten den našlo mnoho lidí – od jednotlivců až po zaměstnance jedné velké firmy. Ti u našeho stánku doslova vyskládali celou Octávii.
V pátek 7. června vyrazila do Rudníku a Dolní Olešnice první část sbírky, konkrétně úklidové prostředky, balená voda a nářadí z Proseče. S částí sbírky vyrazili do Svobody nad Úpou, také dobrovolní hasiči z Chotče. O den později se na Trutnovsko vydala v doprovodu vozidla sdružení i plně naložená dodávka pana Šáchy, vezoucí 4 několikapatrové palety materiálu a množství lopat a košťat. Velká část tohoto nákladu skončila opět v Rudníku, kde ho přivítali s velkým vděkem a téměř okamžitě vydávali jednotlivým obyvatelům. O zbytek věcí se podělila Horní Olešnice s Čermnou, kde měly zatopenou vodárnu a vhod jim proto přišlo především větší množství balené pitné vody.
Poslední zbytky nasbíraného materiálu byly z jednotlivých sběrných míst svezeny v pondělí dopoledne do Nasavrk, kde jsme vše roztřídili a připravili na další odvoz.
Vzhledem k tomu, že Trutnovsko již bylo dostatečně zásobeno a další humanitární pomoc nevyžadovalo, rozhodli jsme se po několika konzultacích poslední zbytek věcí směřovat na jih Čech. Během večera bylo proto vše naloženo do terénního vozidla našeho jihočeského koordinátora, který se v úterý ráno vydal do postižených oblastí v Jižních Čechách. Seznam obcí, jejichž obyvatele jsme naší sbírkou podpořili, se tak rozrostl o Putim a především Protivín.
V Protivíně pomohla naše sbírka například starším manželům, kteří jsou diabetici a povodně ve svém domě zažili opakovaně. To, co se odehrálo před týdnem, ale nečekali. „Vždy byla voda jen na zahradě a jen trochu po zemi, ale měli jsme kde spát. Teď se ale sami podívejte“ říkala našemu koordinátorovi se slzami v očích obyvatelka domu, když ho prováděla po zdevastovaném domě.
Shrnutí
Sbírka nakonec probíhala šest dnů, během nichž bylo v provozu 17 sběrných míst na celém území Pardubicka a Chrudimska, vyřídili jsme stovky telefonních hovorů a e-mailů a najezdili stejné množství kilometrů. Protože nic není dokonalé, i my jsme museli nečekaně řešit několik problémů. Tím největším byla bezesporu doprava. Původně zamýšlený plán se vzhledem k množství věcí ukázal jako nereálný, takže jsme velmi rádi přijali nabídku pana Šáchy, který nejen že poskytl prostory pro uskladnění a roztřídění nasbíraných věcí, ale také zajistil dopravu podstatné části humanitární sbírky. Děkuji mu, stejně jako těm, kdo vytvořili sběrná místa, informovali o sbírce, pomohli s dopravou nebo do sbírky přispěli.
Dnes již víme, co příště udělat jinak, ale také víme, že v případě potřeby do toho jdeme znovu.
Po ukončení sbírky se objevilo ještě několik dalších dárců, s nimiž jsme se dohodli, že budeme myslet trochu na budoucnost. V současné době tak máme vytvořenu menší zásobu pro případnou pomoc v příštích letech a s některými dárci z řad obchodníků jsme domluveni na jejím průběžném doplňování.
Jistě, z pohledu velkých humanitárních organizací je celá naše sbírka jen kapkou v moři. To ale odpovídá tomu, že jsme malá neziskovka, která nemá zaměstnance a jen ojedinělé příjmy. Celou sbírku organizovali ve svém volném čase prakticky jen tři lidé a dalších několik členů pomáhalo při třídění a nakládání věcí.
Pozitiva:
- velký zájem veřejnosti
- využití sociálních sítí
- komunikace s orgány krizového řízení a představiteli obcí
Negativa:
- problematický svoz ze sběrných míst
- přístup některých humanitárních organizací
- nedostatek zkušeností
- neřízený sběr nepotřebných věcí (oblečení) na některých místech
[nggallery id=3]
Jsem ráda, že i já jsem svojí troškou mohla přispět. Jen pár věcí ale i to se určitě cení. Můžu se zeptat, co přesně myslíte tím přístupem humanitárních organizací? Sama jsem se minulé povodně setkala u jedné zavedené organizace s docela hnusným přístupem.
Samořejmě, že i pár věcí se cení. Proto si vážíme jak zaměstnanců jisté firmy, kteří se složili na věci v hodnotě několika tisíc, tak seniorů, kteří přinesli třeba jednu lopatku. Každý prostě podle svých možností.
K těm humanitárním organizacím – nechci nikoho kritizovat a většinou odvedly skvělou práci. Šlo spíše o přístup některých lidí, než organizací jako takových.
Jo, s některými lidmi je problém vyjít. Jen nechápu, proč se někdo nechá zaměstnat v pomáhající profesi, když z toho má trauma.
Osobně, jsem se zrovna při rozvozu výše zmiňované sbírky setkal s dosti arogantním a nepříjemným způsobem jednání od jednoho mluvčího jedné dosti velké, nejmenované organizace. Dost mi z toho přišlo, že snad malí dárci jsou pro ně „nezajimaví“. Vzhledem k tomu, že mi „zbylo“ v autě pár věcí které jsem nabídl jedné velké organizaci, strašně je cituji „těch pár kravin“ obtěžovalo, a on by musel někdo jít do skladu, a v 6 večer už je to problém, a to by bylo víc papírování než věcí pomalu. Dost mne to znechutilo. Nakonec těch „pár věcí“ skončilo ve 4 zaplavených rodinných domcích po Protivíně, kde lidé tyto věci ocenily a uvítaly s radostí. Tedy, ANO každá drobnost, každá lahev sava, lopatka, koště pomohla a pro lidi se kterými jsem se při předávání setkal byla neocenitelnou pomocí!